Neznamená, že je design Naruto, že tu je vše o Narutovi!



REKLAMY a věci, které se netýkají komentářů povídek -> Sem




Oheň a led
Někteří tvrdí, že svět zajde ohněm,
druzí, že zničí ho led.
To co znám z vášně, přinutilo mě
k ohni se přiklánět.
Však jestli se ohněm svět nezmrzačí,
znám natolik i nenávist,
abych si byl docela jist,
že led by to sved,
že na to stačí.
Robert Frost (překlad Hana Žantovská, pozn. překl.)




Je zbytečné milovat někoho o kom víme, že nás milovat nikdy nebude...


Poslední válka - 8. kapitola

25. října 2017 v 17:10 | Bella Ness |  Poslední válka
Poslední kapitolka je trochu kratší... I tak doufám, že se celá povídka líbila.
BellaNess
 

Poslední válka - 7. kapitola

23. října 2017 v 14:57 | Bella Ness |  Poslední válka
7. kapitola

Tři týdny speciálního tréninku uplynuly jako voda, ani se nenadál a už musel jít do války. Loučil se s Itachim velice dlouho.
Prošel branou Konohy a vběhl do lesa, kde měl pocit bezpečí. Běžel na místo určení, nebylo to nijak daleko. Nebylo mu příjemné se účastnit války, o které nevěděl vůbec nic. Vůbec netušil, proč vznikla a ani kdo ji začal. Nejhorší na tom všem bylo, že umírali lidé a ve velkém.
Na místě se ukryl, jelikož byl boj. A pěkně nevyrovnaný! Bojovala Sakura proti někomu, koho snad v životě neviděl. Pozoroval a nestačil se divit, jak Sakura zesílila. Jediná smůla byla ta, že měla špatného soupeře - byl o dost silnější.
Vběhl do bojiště v pravý čas, zrovna šlo Sakuře opravdu o život a nechtěl o ni přijít. Sakura se lekla, ale když zjistila, že to je on, ulevilo se jí. Odrazil totiž útok, Sakuru si hodil přes rameno a ukryl ji do bezpečí, cítil, že už je dost vyčerpaná a že boj už nezvládne.
Došel zpět na bojiště, odrážel útoky a vracel je s lehkostí. Za celou dobu boje neutržil ani jeden škrábanec a nakonec použil Amaterasu. Soupeř byl poražen, uhořel v neuhasitelném ohni.
"Děkuju," zašeptala, když se objevil opět u ní s lehkým úsměvem na rtech. Nebyl to ten jeho typický povýšený úsměv, ale připadalo jí, že byl jiný - upřímný a laskavý…
"Není zač," řekl a nabídl jí, že ji odnese, měla poraněnou nohu a neměla už sama dostatek chakry, aby si ji vyléčila. Nabídku přijala, a tak ji odnesl do stanoviště zdravotní péče, kde ji nechal v rukou Mediků.
Našel nejbližší strom, sednul si pod něj a opřel se. Jemný a kupodivu ještě teplý vítr mu cuchal vlasy. Zavřel oči a nechal vítr, ať si dělá, co chce. Myslel na Sakuru, vždycky ji měl moc rád, ale nemohl jí to říct. Proč vlastně? Ohrozil by ji, už dost na tom, že byla ohrožená tím, že byla v týmu s ním.
Uslyšel kroky, někdo si k němu přisedl, nepromluvil. Byl za to rád, nesnášel, když ho někdo rušil v přemýšlení. Ještě chvíli měl zavřené oči, ale už nad ničím nepřemýšlel. V okamžiku, kdy je otevřel, padla otázka.
"Jak se má Itachi?" Naruto měl na tváři široký úsměv. V poslední době chodil za ním a za Itachim domů, aby s nimi trávil čas. Byl mu za to vděčný, hlavně byl moc rád, že mu Naruto vše odpustil.
"Itachi se má fajn," odpověděl a zamračeně se zadíval na stan, kde byla Sakura až příliš dlouho. "Jdu se tam podívat," vstal a odcházel. Uvnitř zjistil, že Sakura musí do vesnice a do nemocnice na operaci té nohy. "Mohu tě tam odnést?" zeptal se jí, když se řešilo, že není, kdo by ji dostal domů.
"Já… Asi ano…" Její zaskočení bylo patrné a nebyl jediný, kdo si toho všiml. Všichni přítomní se dívali jeden na druhého. Sasuke se jí zadíval do očí, snažil se pochopit, o čem přemýšlí. Měl vlastně někdy šanci pochopit myšlení druhých?
"Dobře, připravena?" Přikývla. Jako na povel ji vzal do náruče a vydal se směrem ke Konoze. Nejprve šel pomalu, jejímu pohledu se vyhýbal a snažil se dát dohromady to, co jí chtěl říct.
"Rád bych se ti omluvil," začal, pohledem se jen ujistil, zda ho poslouchá, a pokračoval dál: "Omlouvám se, že jsem tě opustil, ani nevíš, jak moc mě to mrzí. Měl jsem pocit, že vás všechny tím chráním, ale dnes si dovolím tvrdit, že jsem udělal chybu. Neodpustím si to nikdy a pochopím, když se mnou nebudeš mluvit. Děkuji, že si se mnou trávila čas. Vím, že ten čas, který jsem tu s tebou nebyl, ti nikdy nevynahradím." Jeho červené líce značily, že je v rozpacích. Bude ta omluva stačit?
Sakura vůbec netušila, co by mu na to měla říct. "Sasuke… Díky za vše," hlesla, "jsem ráda, že jsi zpátky." Pohlédl jí do očí, připadalo mu, že mu chce ještě něco říct, ale nemá odvahu, aby mu to řekla.
"Za chvilku budeme ve vesnici," řekl, jakmile se zadíval před sebe. Zrychlil, co mu to šlo, aby byla co nejdříve v nemocnici.
Prošel bránou do Konohy a došel až do nemocnice. Celý tento zbytek cesty nepromluvili. Napětí mezi nimi by se dalo krájet. V nemocnici museli chvíli čekat, a tak Sakura využila situace.
"Pořád… tě miluji," zašeptala, přitáhla si ho za košili blíž a políbila ho. Byl v šoku, ale polibek jí začal oplácet. Dal do toho všechny pocity, které měl. Opravdu litoval toho, že ten čas takto promarnil. Ale už ho nevrátí a musí brát ten, co mu zbýval.
"Taky tě miluju," vyklopil ze sebe, když se zadýchaně opřel o její čelo. S úsměvem ji pohladil po tváři, kterou měla úplně rudou. Červené líce měl i on. Chvíli si mlčky hleděli do očí, když je vyrušil lékař, aby si převzal Sakuru do své péče.
"Vrať se v pořádku, vzkaž to i Narutovi," stihla zavolat, než si ji odvezl na lékařský pokoj k vyšetření. Nechtělo se mu vůbec odejít, ale nakonec se odhodlal a dorazil během chvíle zpět ke zbytku týmu.
Měli zrovna poradu, co se bude dít dál. Už by se měl dostat k informacím o válce. Připadalo mu, že si válku vymyslela Rada starších, aby oslabila klany, které se rozrůstaly a sílily. Stejný případ jako s Uchiha klanem?
Vše, co věděl o Radě starších, řekl svým přátelům a ti se shodli na tom, že by měli vše rozhlásit, aby se ukázalo, odkud se vlastně ta válka vzala, protože ani oni neměli moc informací. Věděli jen to, že mají bojovat a pomoci Skryté Písečné. Přátelé z Písečné vesnice obeznámili svou vesnici s novými informacemi ohledně Skryté Listové. Museli čekat několik dní, než se to rozhlásilo a dostalo i do ostatních Skrytých vesnic.
Mezitím však musí zlikvidovat přicházející hrozby na Konohu. Sasuke uvažoval nad významem pomoci Písečné… Připadalo mu to všechno zvláštní - proč by Písečná začínala válku s ostatními vesnicemi, když neměla důvod? Ten důvod jim musela vtlačit Rada starších z Listové.
S přicházející nocí se volila stráž, která čítala tři členy. Nechal se zapsat jako člen stráže společně s Narutem a Nejim. Seděli na stromě a povídali si o tom, co by chtěli pro lepší spolupráci s vesnicemi udělat. Možností se jim naskýtalo hned několik a zvážili je naprosto všechny.



Poslední válka - 6. kapitola

22. října 2017 v 12:41 | Bella Ness |  Poslední válka
6. kapitola

Po šesti týdnech uviděl konečně opět Konohu. Pohlédl na Itachiho, který šel v tichosti vedle něj. Na rtech mu hrál veselý úsměv a oči mu jen zářily radostí.
"Vítej doma," řekl s úlevou Sasuke a rozcuchal mu černé vlásky. Slabé radostné zachichotání mu bylo jasnou odpovědí.
"A budou mě mít rádi?" zeptal se, když vcházeli bránou do vesnice.
"Proč by neměli?" nechápal a zastavil se. Podřepl si k němu a chytil ho za drobné ručky. "Jestli se k tobě předtím nechovali hezky, chápu tvé obavy. Udělám vše pro to, aby tomu tak nebylo, ano?" Itachi jen přikývl. V očích měl ale pořád obavy z nepřijetí. "Mám tu své přátele, kteří jsou mojí druhou rodinou, a doufám v to, že budou i tvou," pohladil ho po tváři a objal ho. Bylo mu líto, že ze stěhování do vesnice neměl moc velkou radost, ale chápal jeho bolest, kterou mu předtím někdo způsobil nehezkým zacházením. I on sám měl obavy, jak bude schopen žít v sídlech Uchiha klanu.
Nahlásili se Hokagemu a šli se zabydlet do rodinného sídla. Při vstupu do ulice se zastavil a myslí mu probíhalo tolik vzpomínek. Najednou viděl všechny členy, jak si žijí svůj život, ale v zápětí to nahradila vzpomínka mrtvol, krve a nekonečného utrpení. Zatnul zuby, a aniž by si uvědomil, že se ho Itachi drží za ruku, pevně mu ji stisknul. Chlapec syknul bolestí, což ho okamžitě vytáhlo ze vzpomínání a pustil mu ruku a kontroloval mu ji.
"Omlouvám se ti," pohladil ho a uvědomil si, že to všechno bude těžší, než si zprvu připustil. S povzdechem ho vzal do náruče a odnesl ho do sídla. V sídle bylo plno prachu a pavučin, ale vše se musí uklidit. "Za chvíli se vrátím, vybereme ti pak pokoj, jdu pro věci, které jsem nechal na cestě," oznámil a odcházel na cestu. Vzpomínky se mu vracely… Jak chodíval do školy, s Itachim na tréninky, jak Itachi hodil kunai do zdi a trefil se přímo do znaku jejich klanu. Na otce, na matku… Co krok, to vzpomínka.
Ten nátlak vzpomínek nevydržel a klesl na kolena, v uších slyšel hlasy a smích, najednou se vše měnilo ve výkřiky bolesti a zoufalý pláč, který náhle utichl. Jak má najít sílu? Jak s tím má bojovat? Chtěl, aby to přestalo, ale čím víc se o to snažil, tím více se mu vše umocnilo a bylo to silnější a silnější. Cítil, jak se třese, slyšel, jak potichu šeptá a prosí o konec, ale vše bylo vzdálené, v nedohlednu. Vše splývalo se vzpomínkami tak živými, jako kdyby se vše odehrávalo nyní.
Itachi, pomoz mi, zaprosil v duchu, ale nic. Jako kdyby ho jeho velký bráška ignoroval. Proč to bylo tak těžké? Proč to muselo být zrovna tohle všechno? Proč? Aby si něco uvědomil? Na něco si vzpomněl? Bezmocně jen čekal, až vše odezní.
Uslyšel hlas svého bratra, jak mu říkal něco o pomstě a najednou bylo ticho. Vytoužené ticho. Bylo mu divně. Rozhlédl se, našel své věci a šel do sídla. Přál si, aby to, co se mu stalo, se už neopakovalo. A to nikdy.
Věci si vybalil a uložil na své místo. Pomohl Itachimu s úklidem domu, který jim zabral až do večera. Nakonec Itachiho uložil do čistě vypraných peřin a seděl u něj. Vyprávěl mu příhody ze života ve vesnici a některým věcem se i zasmáli společně. Nakonec usnul, byl to moc náročný den i pro něj.
Sasuke si šel udělat něco k jídlu a při procházení domu našel starou fotografii, kde byli všichni čtyři. Otec, Itachi, on a matka. Byli tak šťastní a spokojení, měli jeden druhého a nakonec tu zůstal sám. Zůstal tu sám bez nich, bez těch, které nejvíce potřeboval.
"Kdyby šel vrátit čas," povzdechl si a fotografii zavřel do nejvzdálenějšího šuplíku, kam se rozhodl nechodit. Odešel do své ložnice a ulehl ke spánku.

Strach ho ovládal, snažil se utéct a zachránit se. Nechápal, proč to jeho bratr udělal, proč zabil všechny. Červené oči jeho bratra ho pronásledovaly naprosto všude, nakonec se objevil před ním a hodil po něm shuriken, který ho škrábnul do ramene.
"Prosím, nech mě!" zakřičel a po tvářích se mu spustily nové proudy slz. Uvnitř ho svíral pocit, kterému nerozuměl.
"Nechám, přilni k životu, pošetilý bratříčku! Až budeš mít oči, jako já, tak přijď a zkus mě zabít." To byla poslední slova jeho bratra a pak už viděl jen všechny vraždy pořád dokola…

Posadil se na posteli a zprudka dýchal. Byl celý zpocený, do očí se mu draly slzy a pevně stiskl přikrývku, kterou po chvíli odhodil, protože mu bylo vedro. Lehl si znovu a levou ruku si přehodil přes čelo. Zavřel oči a jeho výraz byl zamračený, smutný a zmatený.
"Já to nezvládnu," hlesl do ticha noci zoufale. Zanedlouho znovu usnul. Tentokrát se mu zdálo o boji s Itachim. Z toho snu ho vzbudil tichý šepot.
"Strýčku!" hlesl už se slzami v očích. Sasuke otevřel oči a podíval se na uplakaného Itachiho, který byl očividně vystrašený.
"Copak?" zašeptal chraplavě a přitáhnul si hocha do náruče. Nijak se nebránil, ale že se mu to nelíbilo, na něm viděl.
"Křičel jsi ze spaní…" špitl a přikrčil se v jeho náručí. "Bylo to ošklivé," rozplakal se a nebyl k utišení. Sasuke proklínal nápad jít sem do sídla. Kde ho vůbec vzal?
"Promiň," zašeptal mu do vlasů a políbil ho do nich. Pevně ho objal a nechal ho vyplakat. "Víš, jsou věci, které mě i po tolika letech trápí… Ale to vše ti povím, až budeš starší, ano? Teď ještě není vhodná doba," zamumlal mu do vlásků. Jen pokýval hlavou a pořádně se k němu přitiskl, nechtěl být sám v pokoji. Sasukemu bylo smutno a chápal Itachiho strach být sám. Jeho přítomnost mu snad pomohla dospat zbytek noci bez nočních můr.

 


Poslední válka - 5. kapitola

20. října 2017 v 21:30 | Bella Ness |  Poslední válka
5. kapitola

"Jsem zpátky," oznámil Sakuře Naruto, když dorazil na bojiště s ostatními. Když pak spatřil protivníka, úplně mu zatrnulo. Jen na sucho polknul. Dokážou ho porazit?
Před ně skočil Sasuke, což překvapilo hlavně Sakuru. Jeho černé vlasy zavlály ve větru a hlavu jen pootočil, aby se na ně podíval. S mírným úsměvem pokývnul a připravil si svou katanu k boji. Nyní měl velkou šanci tuhle válku ukončit. To bylo to, co si nejvíc přál.
"Do boje," hlesl, ale nikdo se k ničemu neměl. Pootočil hlavu opět ke svým přátelům, kteří jen hleděli s pootevřenými ústy až na Naruta. "Na co čekáte?" zeptal se a v tu chvíli se všichni dali do pohybu. Udal pár rad na rozložení při boji s tímto monstrem a aktivoval si svůj Sharingan a jednu z mocných technik Susanoo.
"A tu máš, dattebayo!" vykřikl Naruto a zaútočil svým Rasenganem. Z jiné strany na něj útočila Hinata a Neji svým Byakuganem. Jejich útoky odrážel tak lehce a vracel jim je ještě s větší vervou. Odrazil Hinatu tak silně, že najednou byla pryč a v tu chvíli byl pryč i Naruto. Jak po chvíli Sasuke zjistil, snažil se ji zachránit.
"Sakuro, jsi na řadě," řekl a nedokázal zjistit, zda jí vadí, že tu je nebo naopak. Sakura vyrazila a svou silou a rychlostí mu dávala ránu za ránou. Sasuke se svou technikou Susanoo čekal, až bude mít vhodnou chvíli k útoku. Ještě potřeboval chvilku. A ta právě nadešla.
"Pryč!" zakřičel a veškerá pozornost se upřela k němu. Sakura zmizela z dosahu a dala prostor Sasukemu. Ten se vrhnul do boje s tím ninjou, který spíše vypadal jako monstrum a ne jako shinobi. "A už nás nech být!" prsknul Sasuke a jednou jedinou ranou ho rozpůlil. Obě jeho půlky se rozplynuly v nicotu a nikdo tomu nemohl uvěřit.
"Co to bylo?" ptali se jeden přes druhého a až Sasuke jim poskytl odpověď. Nebylo to poprvé, co toto viděl a ani poprvé, co s ním bojoval.
"Díky," poděkoval Neji a podíval se po všech přítomných. "Jsem rád, že jsi zpátky," řekl jen směrem k Sasukemu, "bez tebe, bychom ho neporazili." Sasuke se jen pousmál.
"Kéž by už ta válka skončila," konstatoval Sasuke a ukryl si svou katanu do pouzdra. "Díky všem za ochotu spolupracovat." Podíval se hlavně na Sakuru, která byla v rozpacích a její líce se zbarvila do červena. "Už musím jít," poznamenal, když si vzpomněl, že malý Itachi je pořád sám. Pomohl s bojem, ale už opravdu potřeboval odejít. Naruta a Sakuru ta slova překvapila a byli zklamaní.
"Nechoď, slíbil si to," poznamenal Naruto a položil mu ruku na rameno. "Nedělej to, co tenkrát," zkusil ho ještě přemluvit, ale Sasukeho výraz byl neutrální.
"Musím," řekl s úsměvem, "ale vrátím se." Poslední pohled věnoval Sakuře a zmizel. Zmizel v lese, tedy pokud se tomu ještě vůbec les dalo říkat. Zbylo tu jen pár stromů, jinak to už byly vypálené holé pláně a spousta mrtvých těl. Při pohledu na to vše, co byli shinobi schopni udělat, jen aby vyhráli nějaký otřesný souboj, se mu udělalo špatně.
A opět je tam nechal. Opět je nechal za sebou, aniž by jim řekl, kam jde… Dokáže jim říct někdy, jak mu chyběli? Jak si přál, aby byli s ním? A proč je vlastně nevzal s sebou? Nemohl ohrozit ostrahu Konohy, ačkoliv… Ne, každá ruka je k dobru a hlavně tak dobří bojovníci jako Naruto a Sakura mohli ubránit vesnici, za kterou bojovali.
Hadí skrýš byla asi nejlepší technika, pokud se jednalo o úkryt. A necestoval vlastně tak dlouho, za pouhé odpoledne byl schopen urazit více kilometrů než, kdyby šel pěšky dva dny.
Večer dorazil na kraj Ohnivé země a došel k malému domku, kde bylo hrozivé ticho. Zamrazilo ho, což neznamenalo nic dobrého. Několik dní! Několik dní stačilo k tomu, aby se Itachimu něco stalo. Strachy rozrazil dveře chalupy, ale ničí chakru neviděl a ani neslyšel žádný pohyb. Sharinganem prohlížel naprosto vše.
"Musíš tu někde být!" Zoufale vyběhl ven a okamžitě se rozběhl na tréninkové místo. "Itachi!" křičel už z dálky, ale pořád se nikde neozýval. Nervózně si prohrábl vlasy, a jakmile přistál na tréninkovém místě, ucítil slabý proud chakry. Bylo to tak nepatrné, až mu přišlo, že si to jen vymyslel jako záminku jít tím směrem. Opatrně procházel kousek po kousku, přetočením ruky si připravil kunaie, které poté pevně sevřel. Strach, který cítil, se zvyšoval každým krokem, každou vteřinou, kdy nevěděl nic.
Za několika stromy našel původ té slabé chakry. Seděl tam na zemi malý Itachi, který byl pravděpodobně zraněný.
"Co se stalo?" zeptal se mile a okamžitě ho vzal do náruče. Malý Itachi se jen schoulil u něj v náručí a usnul. "Dobrou noc, povíš mi to ráno," poznamenal, jakmile si toho všimnul. Došel s ním do domku a uložil ho do postele. Všimnul si, že má popálené tváře pravděpodobně od Ohnivých technik a jeho levá ruka byla na tom podobně. Že by tak moc trénoval Chidori? Nebo spíš svedl nějaký boj, ale to se dozví až zítra ráno. Alespoň v to doufal.
Mezitím, co přemýšlel, zda se s Itachim usadí nebo zda budou cestovat po světě, mu ošetřoval zranění. Ta ruka byla hodně oteklá, namazal mu ji hojivou mastí a okamžitě zavázal obvazem. Tváře mu také ošetřil a až potom si všimnul, že má vymknutý kotník. Sundal mu boty a okamžitě mu nohu prohlédl. Jakmile se ujistil, že je kotník jen vymknutý, obvázal ji také obvazem.
Pro malého chlapce by nebylo dobré jen cestování. Potřeboval stálý domov a rodinu. Vše mu mohl poskytnout, ale stačil na to? Stačil na výchovu dítěte, které ztratilo otce dřív, než ho poznal? Možná o to to měl jednodušší, protože… Protože to vzpomínání na rodinu, o kterou by přišel v pozdějším věku, by ho neskutečně trápilo.
Nemohl to srovnat, prostě nemohl. Oboje bolelo, ale každého po svém! A on tu musel být pro něj, aby to uměl překonat. Aby si uměl užívat maličkostí, smál se a učil se žít tak, jak chtěl on sám. Právě teď byl nejvíce zranitelný, protože si začínal uvědomovat, že jeho otec umřel a matka pravděpodobně také. Doufal, že mu v tomto dokáže pomoci. Neměl s pomocí druhým v něčem takovém zkušenosti. Měl svou bolest, se kterou se musel naučit žít a sám. Ale teď měli jeden druhého.
Byl tak vyčerpaný, že už nemohl ani uvažovat nad tím vším. Zítra to určitě vymyslí a nějak udělá. Možná, že by ho mohl vzít do Konohy a žít tam v sídlech Uchiha klanu. Ale netušil, zda zvládne být tak blízko minulosti. Sice znal pravdu, ale ta minulost trvala, tu nikdo nikdy nesmaže a nezmění. Byla jeho součástí. A pořád to bolelo, pořád to bylo tak, jak se to událo. S poslední myšlenkou se mu zavřely oči a usnul.


Poslední válka - 4. kapitola

18. října 2017 v 10:29 | Bella Ness |  Poslední válka
4. kapitola

Sluneční paprsky ho hřály na tváři. Zamžoural do světla, což bylo velice nepříjemné. Posadil se a rozhlédl se po pokoji. Byl tam sám. Zamračil se, všechno ho bolelo a nejvíc asi ale rány v srdci. Ostatní rány zahojí čas a léky, ale zraněnou duši nikdo.
Po dlouhé době, co přemýšlel, do pokoje vešel Kakashi, jeho bývalý sensei. Sasuke hleděl překvapeně a připadalo mu, jako kdyby mu chtěl něco říct. V tu chvíli ho napadla otázka, zda to chce slyšet. Měl zvláštní pocit, ale zamaskoval to nepřístupným výrazem.
"Sasuke…" začal a připomínal si, proč vlastně vybral Itachi jeho, aby mu o všem řekl a předal dopis. "Itachi mě pověřil, abych ti předal tohle," pokračoval a podal mu obálku. Sasuke si obálku nejistě převzal a třesoucími prsty ji rozdělal a vyndal vše, co v ní bylo.
Postupně pročítal papír po papíru, byly to většinou stručné vzkazy, které vypovídaly o všem, co se tehdy dělo. Psalo se tam o převratu, o vzpouře a poslední rozkaz, který měl Itachi splnit - zabít celý Uchiha klan. Už mu zbývala otevřít jen obálka, kde byl dopis.

Milý Sasuke,
pokud tento dopis čteš, pravděpodobně už nežiji. Požádal jsem Kakahsiho, aby ti předal vše, co jsem nashromáždil, abys znal pravdu. Uchiha klan byl vyvražděn, proto, že byl mocný, Konoha se ho obávala a proto vyvolala zbytečný převrat, který vedl k rozkazu - zabít všechny Uchihy. Nezmohl jsem se na to, abych zabil tebe, proto jsem tě nechal žít. O ničem jsi nevěděl, byl si ještě dítě a já tě chtěl chránit. Matka i otec o všem věděli, podpořili mě a nakonec jsem musel vše udělat, tak jak se to stalo.
Mrzí mě to. Mrzí mě, že jsi musel trpět ty roky a prahnout po pomstě, kterou jsem v tobě musel vyvolat tím vším. Chtěli tě ovládat, ale já věděl, že najdeš dostatek sil a půjdeš si za svým cílem, ať se děje cokoliv. Jsi přeci jeden z nás. Jeden z posledních Uchihů!
Jsi silný, Sasuke, protože máš v sobě cit pro spravedlnost. Řiď se jím a bude vše v pořádku. Rád bych tě ještě naposledy objal a řekl, jak moc mi na tobě záleží, ale už to není možné, a proto ti to jen píšu. Vždy mi na tobě záleželo a mám tě moc rád, jsi úžasný člověk, buď takový pořád!
S láskou tvůj bratr Itachi

Sasukemu vhrkly slzy do očí a podíval se na Kakashiho. Zdálo se, že o všem věděl. Musel si vše srovnat v hlavě a pak teprve vyvodit závěr, který pro něho plyne.
"O jeho synovi…" začal Kakashi, "měl bys vědět, že to bylo nedobrovolné. Udělal obchod s Radou starších, abys mohl žít ty a až by se vše provalilo, abys pomstil celý klan, jako to chtěl udělat on. Vkládal do tebe všechno, Sasuke." Usměv, kterým mu sděloval, že vše zvládl tak, jak si Itachi přál a jak to bylo dobré i pro celou Konohu. "Děkuji, že jsi nás zbavil těch podrazáků," pokračoval Kakashi upřímně. Zvedl se a chtěl odejít.
"Děkuju, Kakashi-sensei," řekl Sasuke, když Kakashi položil ruku na kliku. "Za všechno." Hatake Kakashi jen přikývnul a odešel.
Zůstal sám s tím vším. Musel vyřešit všechnu svou minulost hlavně v sobě. Omluvit se přátelům, poděkovat jim za všechno, hlavně za to, že nezůstal sám. I přes prvotní rivalitu mezi ním a Narutem vzniklo pouto, které ho drželo nad propastí. Nad propastí, která byla velká, dokonce větší, než si kdy myslel.
Ani ho nenapadlo doufat, že by ho přátelé opět přijali mezi sebe. Ale omluvit se jim určitě bude chtít, ať se děje cokoliv. Vždycky mu na nich záleželo, a proto od nich tehdy odešel, aby je chránil, chápal, že oni to mohou vnímat naprosto jinak, ale potřeboval zesílit a vykonat spravedlnost.
Ale co to vlastně ta spravedlnost je? To, že zabije lidi, kteří udělali to samé jeho rodině? Kdo vlastně je, aby rozhodoval o životě druhých? A kdo jsou ostatní, aby rozhodovali o jeho životě? Každý by se měl starat o svůj život, aby ho žil tak, jak chce a aby neubližoval ostatním. Bohužel nikdy to tak nebylo a nikdy to tak nebude - lidé si budou pořád ubližovat, dokud nezbude nikdo.
Povzdechl si a lehl si. Necítil se na to, aby se vydal za Itachim. Několik dní musel jen doufat, že se mu nic nestane, nemá ho jak ochránit na tu dálku. Mrzelo ho, že ho nechal samotného, ale za to osvobození mu to stálo. Osvobození od minulosti bylo skvělé, ale venku zuřila válka a Itachi byl jen malé dítě, které potřebuje chránit. Zatnul ruce v pěsti s přicházejícím naštváním, zoufalstvím a bezmocností.
Ač nerad, začal se znovu probírat lístečky a dopisy, které obdržel. Musel je prozkoumat pečlivěji, aby si zapamatoval sebemenší detail, protože to může ovlivnit jeho budoucnost a postoj vůči vesnici. Byla tedy špatná vesnice, protože nechala odstranit sílící klan? Kdo o tom všem věděl? Koho nechali zemřít jen proto, že o všem věděl? Proč se to muselo vlastně stát?
Odpovědi nenalezl ani v těch dopisech a asi nikdy nenajde. Zbývala mu jedině snaha obnovit svůj klan, poznat svět a pochopit vše. Chtěl vědět, proč se dějí určité věci, proč dochází k častým nedorozuměním a proč lidé si neumí porozumět. Mohl něco z toho změnit? To byla otázka, na kterou mu ukáže odpověď až čas. Čas, který nikoho neprosí a nikdy se nezastaví. Každá promarněná chvíle pro lepší budoucnost zůstane v minulosti prázdnotou, která mohla být plná radosti a jiných důležitých věcí.
Nechápal, kde se v něm bere to filozofování, ale doufal, že se při pádu nepraštil do hlavy. Vždyť takový nikdy nebýval. Snažil se využít svůj čas pečlivě, ale pro něco, co bylo špatné! Už nechtěl být tím, kdo dělal špatné skutky. Takže v podstatě promarnil patnáct let svého života. Bude to muset napravit. A to nejlépe tím, že z malého Itachiho vychová slušného shinobi, který se umí postavit za sebe a za svou rodinu a přátele.
Ze zamyšlení ho vytrhlo neurvalé otevření dveří. Prudce se posadil a hned toho litoval, jelikož dostal křeč do břicha, které měl po operaci. Sykl bolestí a raději se snažil nadechnout, což mu dělalo značný problém.
"Ahoj, Sasuke!" vypískl Naruto a s úsměvem od ucha k uchu si sedl na židli, na které před nějakou dobou seděl Kakashi. Byl rád, že za ním přišel, alespoň s ním mohl mluvit. Mohl mu říct vše, co se nikdy neodvážil vyslovit nahlas.
"Naruto, děkuju, že si sem přišel," začal nejistě, "děkuju ti za to, že jsi byl mým přítelem, když jsem to potřeboval. Vím, že jsi mě chtěl přivést zpět do Konohy ještě před válkou a já pořád odmítal, ale měl jsem k tomu své důvody. A omlouvám se, že jsem ti kdy ublížil." Narutův překvapený obličej mluvil za vše - absolutně nechápal, o čem to ten Sasuke mluví.
"Vždyť to pro sebe přátelé dělají," poznamenal Naruto a nastavil mu svou ruku, aby upevnil jejich přátelství, které nadále trvalo. "A nebyl jsem tvým přítelem… jsem jím stále," dodal.


Kam dál